V životě jsem měla období, ve kterých jsem bydlela sama v bytě a na samotu jsem si zvykla. Vůbec mi to nepřišlo divné. Nicméně až později jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy sama nebyla. Chodila jsem cvičit, četla si nebo koukala na televizi. Když jsem jezdila sama autem, tak jsem vždy s někým telefonovala.
Být sama se svými myšlenkami
Být sama se svými myšlenkami, tomu jsem se dlouho vyhýbala. I když jsem prošla cestou seberozvoje, jen tak být sama se sebou a nedělat nic, nebo dokonce meditovat, pro mě bylo sprosté slovo. Brala jsem to jako zahálku. Když člověk nic nedělá, tak mu utíká spoustu práce, kterou by zrovna mohl udělat. Měla jsem to ze své rodiny, moje mamka si nesedla snad nikdy.
Myšlenky, které dlouho čekaly
Pocit, že nejsem nikdy sama se sebou, jsem zažívala i při svých túrách po horách a kopcích u nás, na Slovensku, v Rakousku, i Itálii. Vždy jsme kolem sebe měla partu lidí, se kterými jsem si po cestě povídala o všem možném. Hlavně ať nezůstanu sama. To bylo moje heslo.
Pořád jsem byla obklopena lidmi, informacemi, slovy nebo hudbou.
Vystoupení z komfortní zóny
Po narození třetího dítěte, Covidu, který byl velmi náročný, a mém částečném vyhoření, jsem pochopila, že potřebuji být někde sama. Velmi jsem obdivovala ženy, které se vydaly samy na nějakou pouť, ale měla jsem pocit, že na to nejsem dost odvážná. Jedno léto jsem se proto rozhodla, že další rok půjdu pěšky přes Vysočinu a to sama. Už, když jsem si to plánovala, jsem věděla, že to pro mě bude velké vystoupení z komfortní zóny.
Jak to nevzdát
Abych to nezvdala, hned jsem to řekla svému muži. I jsem naplánovala termín mého 5 denního putování. Bylo to ještě půl roku, ale už jsem o tom začala mluvit. Dělala jsem to jen proto, abych si to pak nerozmyslela, protože jsem tušila, že ta touha rozmyslet si to by tam mohla být.
Každá cesta začíná prvním krokem
Den D se přiblížil. Muž mě odvezl na moje výchozí místo, rozloučili jsme se a já netušila, zda ho uvidím za hodinu nebo za 5 dní. Měla jsem strach, že budu vyděšená volat hned, jak odjede. První kroky šly těžce, ale najednou, najednou to prostě šlo. Šla jsem sama, přírodou, krásnou krajinou a jen se kochala. Měla jsem mobil, batoh a plán cesty, jo a taky zarezervované ubytování každý večer, abych se v noci vyspala. Spát sama venku pod širákem, to zatím nebyla ta cesta pro mě.
Jak to šlo?
Šlo se mi krásně, i přes špatně zvolenou obuv, která mi udělala otlaky. Počasí bylo místy deštivé, ale to mi nevadilo. Hlavně, že večer byla střecha nad hlavou. Celou cestu, cca 100 km, jsem poslouchala jen přírodu a nechala myšlenky volně proudit. Prostě jsem byla jen sama se sebou a svými myšlenkami. Občas jsem někoho potkala, někdo na mě promluvil, ale moje schopnost odpovědět byla značně omezená, prostě jsem ty dny moc nemluvila a vyhovovalo mi to.
Co bylo nejtěžší
Nejtěžší byl asi ten první krok, pak už vše šlo. Jo a taky mě trochu vyděsilo, když jsem v lese potkala divoká prasata, to mi bylo trošku špatně a ihned jsem se rozběhla, i když do kopce a s těžkým batohem.
Potřebuješ si utřídit myšlenky a rád/a chodíš? Určitě Ti doporučuji tento způsob. Bylo to léčivé, ozdravné a i relaxační pro duši. A už se těším, že letos půjdu znovu a opět mám v plánu trošku posounout svoje limity. Tak až uvidíš osamělou ženu se zeleným batohem, moc na ni nemluv, je ponořená sama do sebe :o).
Jsem terapeut a certifikovaný průvodce Rodinných a systemických konstelací a Kineziologie One Brain. Už deset let pomáhám klientům v těžkých situacích. Mým posláním je provázet klienty přes temná údolí jejich minulosti, abychom společně objevili světlo a naději pro budoucnost.
Cílem je žít vědomě a plně přítomně, naladěni na sebe a svou rodinu.
Více o mě si můžete přečíst v mém příběhu.