Řekla bych, že jsem měla šťastné dětství. Mám 3 bratry, fajn rodiče, co zůstali spolu, a nikdo nás nebil. Ale. Bylo tam dost ale. Můj táta pil, ne nějak moc, ale přesto. A máma o tom mlčela. Když se táta opil a někde usnul, všichni jsme se měli tvářit, že to nevidíme. Jenže já to viděla. A asi i ostatní. Tahle „hra“ mi vůbec nešla, ale přesto jsem ji hrála.
Po letech
Uteklo spoustu let a já měla první vážný vztah. Bylo to krásné, ale zase tam bylo to ALE. Přítel taky trochu pil. Asi jako táta. A já to řešila, protože jsem nechtěla být jako moje máma a tvářit se, že to není. A tak jsem jačela jak siréna, byla vzteklá a chtěla o tom mluvit. Většinou v tu nejmíň vhodnou chvíli, když přítel přišel opilý.
Vztah nakonec skončil a já po nějakém čase měla další vztah a všechno se to opakovalo a mně to pořád nedocházelo. Že to dělám přesně opačně než moje máma, že mám z dětství model, který nefungoval, a tak praktikuji opačný model, který taky nefunguje.
Nebát si říct o pomoc
Nebylo zbytí. Nebylo mi samotné se sebou dobře a což teprve mému partnerovi. Začala jsem chodit na terapie a až tam jsem si to uvědomila. Chtěla jsem na ty muže vykřičet vše, co mamka nevykřičela na tátu. Až tam mi to došlo. A nutno říct, že bez terapeutky by mi to asi taky došlo, ale o hodně let později, a nebo taky vůbec. Začala jsem si zpracovávat traumata z dětství. A postupně si začala všímat, že můžu reagovat jinak. Trvalo to, ale já jsem to nevzdala.
A změna nastala
A víte co? Pak jsem si všimla, že můj partner mnohem míň pije. Uteklo spousta vody, prošla jsem mnoho terapií a teď se cítím skvěle. Není to tak, že problémy se mi vyhýbají. Problémy jsou a budou, ale já už je umím řešit. Dřív u nás bylo dusnu klidně i týden. Teď se situace vyčistí třeba do 15 minut. Je to o komunikaci a naladění na sebe i partnera.
Co si přeji?
Aby každý měl odvahu říct si o pomoc. Já jsem si šla říct o pomoc až hodně pozdě. Je fakt lepší začít dřív, ale dřív má většinou člověk pocit, že to zvládne sám. Když se ale odhodláte, možná budete litovat, že jste na terapii nepřišli dřív. Nikdy není pozdě začít. Tak začněte TEĎ.
Jak to mám já
I já mám svoje terapeuty. Jsou to manželé, u kterých jsme studovali Konstelační školu – Arnold a Eva Polivka z Rakouska. Dělají mi supervize, řeším s nimi svoji praxi, ale především sama sebe. Protože už vím, že vše vychází ode mě. A že změnit můžu jen sebe, když budu chtít.
Jsem terapeut a certifikovaný průvodce Rodinných a systemických konstelací a Kineziologie One Brain. Už deset let pomáhám klientům v těžkých situacích. Mým posláním je provázet klienty přes temná údolí jejich minulosti, abychom společně objevili světlo a naději pro budoucnost.
Cílem je žít vědomě a plně přítomně, naladěni na sebe a svou rodinu.
Více o mě si můžete přečíst v mém příběhu.